Daisy Goodwinová - Lovkyně štěstěny

Včera v 20:42 | vídeňský povaleč |  v roli kritika
O Sissi jsem už přečetla mnoho článků, ať už odborných a historicky přesných, nebo fiktivních a domýšlejících si detaily - je pravda, že v dnešní době je problém obojí rozeznat. Nedávno jsem navštívila Vídeň a v Schönbrunnu jsem její fascinující osobnosti byla blížeji než kdy předtím. Proto jsem po návratu domů sáhla i po krásné knize s modrým obalem a zlatým písmem, kterou jsem dostala jako dárek k Vánocům.

Čaj z Vídně, kniha o rakouské císařovně a roztomilý český hrníček. Neodolatelná kombinace, já vím.

Anotace: Píše se rok 1875. Císařovna Sissi je ženou, po níž muži touží a ženy jí závidí. Je krásná, je inteligentní, může mít všechno, co si zamane. Šťastná však není. Znuděná ubíjející etiketou habsburského dvora a svým manželem Františkem Josefem, odjíždí Sissi hledat vzrušení do Anglie na lov - aby ho zde také našla v podobě kapitána Baye Middletona, o deset let mladšího muže, který se právě tajně zasnoubil s bohatou dědičkou Charlotte Bairdovou, do níž je upřímně zamilován. Nyní však může ztratit všechno kvůli ženě, o níž ví, že nikdy nebude doopravdy jeho. Vzájemná přitažlivost je ovšem silnější než cokoliv jiného…
Dramatický příběh plný vášně vypráví skutečný příběh císařovny Alžběty Bavorské a mladičkého kapitána kavalérie a souboje lásky s povinností.

Pokud očekáváte děj točící se jen kolem Sissi a detailní zobrazení jejího pobytu v Anglii, asi budete zklamáni. Samotná císařovna se poprvé objevuje až po několika úvodních kapitolách, ve kterých se seznamujeme s jejím budoucím milencem, kapitánem Bayem Middletonem, a především s mladou dědičkou velkého jmění Charlotte Bairdovou, která se zabývá na dívku (a svou dobu) dosti zvláštním, ale atraktivním koníčkem - fotografováním. Pozorujeme nevinné začátky jejich vztahu, kterému ostatní nepřejí - samozřejmě, že se k Charlottiným penězům chce dostat i mnoho dalších zlatokopů, Bay nemá nejlepší pověst a navíc ani není šlechtického původu -, dokud nejsou rozděleni Bayovou povinností stát se loveckým doprovodem samotné rakouské císařovny, chvilkovým nedorozuměním a vzplanutím touhy k té starší, avšak stále velmi přitažlivé a odvážné ženě. Nakonec však všechno dopadne tak, jak má.

Jedná se o takový odpočinkový romantický příběh, pokud se tedy oprostíte od všech očekávání. Historický román o Sissi budete muset hledat jinde. Tady mi připadá, že si autorka jen vybrala skutečné postavy z této doby - všechny postavy existovaly, jen v dodatku přiznává, že například o Charlotte se nevědělo (nebo ona nevěděla?) víc, než že se provdala za Baye, a tak jí z vlastního uvážení přidala zálibu ve fotografii, a že její muž byl možná milencem Sissi, ale také se pouze stal obětí dohadů, všichni známe drby - a dosadila jim příběh podle svého gusta. Ale přesto si myslím, že jde o zajímavý román, který za přečtení stojí, protože čtení z takového prostředí se zkrátka - alespoň mně - nikdy neomrzí.
 

#2 - když je mi (neustále) zima

Úterý v 17:10 | zmrzlá |  věci, co nesnáším
Venku krásných 23 stupňů, svítí slunce, mouchy bzučí, sousedi pobíhají v kraťasech a tílkách po zahradě a jedna paní si touží lehnout na lehátko a opalovat se. A potom jsem tu já, která ráno mrzla i v bundě a džínách, i teď by si nejraději ze skříně vytáhla svetr a zabalila se pod deku. Ne pod jednu, nejméně několik. A ne, tohle není žádné prochladnutí nebo nemoc studené krve (existuje to vůbec?). Mám to takhle celý život. Že je nadprůměrné teplo, poznáte podle toho, že i mně přestává být zima a možná odložím mikinu, a když už je vedro, vytáhnu sukni nebo šaty. Rovnou totiž skáču z jednoho extrému do druhého. Černá nebo bílá, noc nebo den, zima nebo teplo. Nic mezi tím.

Proti zimě samotné nic nemám, období, kdy můžu nosit tolik vrstev oblečení, kolik se mi zlíbí, celé dny jsem zachumlaná ve svetrech a kabátech a můžu se v nich schovávat před celým světem, to mám z celého roku nejraději. Taky můžu déle spát, kdo by si na to stěžoval. Taky je to jediná roční doba, kdy svou rodinu přinutím doma topit, protože jinak to přece stojí moc peněz. Jsem jenom zhýčkaná.

Věc, kterou však na celém tomto problému nenávidím nejvíc, jsou následující věty:
"Chystáš se na Severní pól?" (Případně na Sibiř.)
"Není ti vedro?"
"Nezbláznila ses?"
"Ty máš tak studené ruce, žiješ vůbec?" (Ne, právě hovoříš s mrtvolou.)
"Jsi studená jako smrt."

To potěší.

Růže

20. května 2018 v 14:54 | romantická duše |  bezejmenné zpovědi
Neustále očima bloudím ke dveřím vlaku a čekám, že se tam místo další plešaté hlavy unaveného čtyřicátníka nebo mastných vlasů upracované matky dvou dětí objevíš ty a jako kouzelník mávnutím hůlky proměníš moji špatnou náladu (po pětce z fyziky a čtyřce z matematiky) v šťastně bláznivou jen díky své přítomnosti a svému lehkému úsměvu. Vlastně ani nemusíš nic říkat, všechno vizuálno bude doprovázet příjemná hudba ze sluchátek a budeme si rozumět i beze slov. Ano, občas mi připadá, že si tě moc idealizuji.

Jak to tak píšu, připadám si jak nemocný psychopat a stalker, což bys mi, kdybys měl tu příležitost, samozřejmě řekl do očí. Nebo máš možná jiné mínění. Přeji si, abych ti mohla číst myšlenky, i když bych ti tím vzala i ten poslední kousek soukromí.

Pouštím hudbu a sleduji, jak vlakem dále proudí desítky lidí. Sedá si ke mně milý muž s kšiltovkou, v ruce držící pugét, jež po přistání na sedačce u okna odkryje několik rudých růží. Představuji si, jakou radost tím svojí dívce, až vlak dorazí do cílové stanice, udělá, a to, že si na ni během dne vzpomněl, že na ni myslí a snaží se ji rozveselit, mě nutí k úsměvu. A taky ke smutnému sklopení hlavy, protože v tu chvíli zapochybuji, že mě někdy čeká něco podobného.

Čas odjezdu se blíží a ty nikde. I tvůj nejlepší kamarád sedící opodál už ztrácí naději. Budeme si holt muset poradit bez tebe a tvého pozitivního myšlení. Naštěstí jsem si včera zakoupila novou knihu a tak svůj zrak skryji mezi řádky. Ponořená v písmenkách ani nevnímám, že se vlak rozjíždí. I když jsem přelétla jen pár kapitol, stihla jsem se ztotožnit s několika postavami. Připadám si, že jako Daniel sleduji zpovzdálí tvůj život a tiše se toužím stát jeho součástí, ale jednoduše nejsem schopna ti to sdělit. Vždy je tu něco, co mě zastaví. Ale doufám, že třeba ty jsi stejný blázen jako Kit a ve chvíli, kdy se budu ze všeho hroutit, mě překvapíš s muffinem a čajem. A pomůžeš se mi vypovídat, protože mám z nějakého důvodu pocit, že bys mi porozuměl. Nevím proč. Možná je to jen a pouze moje idealizace, možná telepatie. Čekám, až mi to nějaký odborník na mysl druhých vysvětlí.

Do té doby však můžu jen čekat. Zaklapávám knihu, nechávám kolem sebe proplouvat krajinu i texty písniček a až do konce jízdy nevědomky hypnotizuji ten nádherný pugét rudých růží.
 


#1 - duolingo

18. května 2018 v 17:16 | fufurufa |  věci, co mám ráda
Po týdnu, kdy jako první článek na stránce blogu visel ten pesimistický o prezentacích - které mě teď mimochodem děsí dvě, z toho jedna, kterou udělá spolužačka a mám si k ní jen připravit povídání a vůbec nevím o čem -, přicházím znovu (častěji povinnosti neumožňují) a tentokrát s něčím pozitivnějším. V rubrice "věci, co mám ráda" budu nejen sobecky psát o sobě a svých zájmech, ale ráda bych také některé věci vám ostatním doporučila.

Jako například mobilní aplikaci Duolingo. (Myslím, že se dá spustit i na počítači, každopádně na mobilu je to praktičtější.) Pokud máte rádi jazyky, nebo nemusíte mít rádi jazyky, ale prostě se nějaký naučit musíte, protože už to vyžadují snad i na pozici uklízečky, je to ideální. V češtině zatím bohužel existuje pouze výuka angličtiny, pokud už jste ale pokročilí i v angličtině, nic vám nebrání svou jazykovou dovednost uplatnit i v učení dalších jazyků. Já se momentálně učím španělštinu a přepínání třech jazyků zároveň opravdu funguje.

Naučíte se především mnoho užitečných slovíček a také některé ty základní fráze. Naopak zde nenajdete žádnou ucelenou gramatiku, což ale není vždy na obtíž, protože si to důkladně vyzkoušíte na příkladech... které jsou často úsměvné.


#1 - prezentace

11. května 2018 v 18:22 | asociálka |  věci, co nesnáším
Budu si na tento blog psát takový osobní seznam věcí, co nenávidím, jelikož u sebe samotné pozoruji, jak často pronesu větu začínající nějakým z těchto způsobů: "Tohle nesnáším... Nechci... Štve mě... S*** mě..." A protože mi pořád ostatní obyvatelé Země říkají, jak jsem šíleně pesimistická, tak napíšu i seznam věcí, které ráda mám. Ten první seznam bude stejně delší, ale to nikoho nezajímá. Aspoň, že jsem ukázala špetku pozitivního myšlení.

Přemýšlela jsem, kde začít. Taky jsem nechtěla prvoplánově napsat, že nesnáším brokolici a mám ráda pizzu. Vyjmenováváním oblíbených jídel, knih apod. bych strávila celé své mládí. (Mládí je málo, možná i celý život bych takové prospěšné činnosti s chutí věnovala.) Tak jsem se rozhodla zaměřit na ty nejaktuálnější problémy. Věřte mi, že jsem stále pubertálního věku a tak moje problémy starší generace rozhodně zajímat nebudou. Ale já mám svoje problémky, ráda se v nich hrabu a ráda sama sebe trápím. Toť vše a přesuňme se k prvnímu vyplakávání.

Výsledek obrázku pro prezentace

Samozřejmě, nezapomeňte do prezentace vložit hodně obrázků. Udělejte tisíce snímků, na každém 5 řádků krátkého stručného textu, který budete umět zpaměti, budete mluvit souvisle k zrakům třiceti vašich spolužáků. Musíte si získat jejich pozornost, což je sice nemožné, protože budou raději na mobilech nebo si povídat mezi sebou o zajímavějších tématech, než je jaderná energetika, ale jestli to nedokážete, tak vlastně nemáte na tomto elitním gymnáziu co pohledávat.

A že se stydíte mluvit před celou třídou, jste nervózní, neumíte mluvit, nebo snad, Pán Bůh nás ochraňuj, ani nechcete mluvit? Budete se to muset naučit. Prostě to budete potřebovat, nesnažte se mě přemlouvat, že ne. (Ani žádné fobie neplatí, ani sociální fobie, prezentacofobie, nic.) Jestli se vám to nelíbí, nechápu, co tady děláte. Počítali jste s tím, že si to tu učitelé všechno odmluví sami a vy si budete užívat leháro? Haha. Kdepak. Jen šup do práce! Do příště si zapamatujte pravidlo č. 1: Prezentace nikdy nepočká. A pravidlo č. 2: Prezentace nikdy není dost dobrá.

Kam dál