Dvě výzvy

7. září 2018 v 18:16 | pilná studentka |  z hlubin psychopatovy duše
Už to budou skoro tři týdny, co jsem napsala poslední článek, a až teď přidávám další. Není to z důvodu, že bych neměla co přidávat, protože to rozhodně mám, ale nedokázala jsem najít tu správnou náladu na samotné psaní a všechny články, které mám rozepsané, se mi teď zdají otřesné. Navíc jsem tento týden nastoupila do třeťáku a za měsíc bych už měla mít naplánovanou ročníkovou práci a začínat na ní pomalu pracovat, protože nejsem ten typ, co si všechno nechá na noc před uzávěrkou.

Nemám moc ráda oznamovací články, ale tenhle napsat prostě musím. První výzva se týká právě mé ročníkovky, kterou jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodla psát o tématu polyamorie, jež jsem už na blogu rozebírala. Jak říkám, zatím nemám ani osnovu, ani vypůjčenou literaturu, ale můžete se v blízké době připravit, že vytvořím nějaký dotazník, ve kterém mi budete moci sdělit svůj názor. Nějaká ta anketa je totiž podle mě to nejlepší splnění praktické části ze ZSV (a taky důvod, proč jsem ho upřednostila před dějepisem, u něhož bych musela hledat pamětníky a trávit večery v archivech). A taky mám jednu prosbu: Znáte-li jakýkoli použitelný odborný materiál na polyamorii nebo obecně vztahy či sociologii, neváhejte a podělte se, budu jen ráda.

A druhá výzva? Ta se týká mé dlouhou dobu připravované povídky s názvem Pavučina. Nedávno jsem zdárně dopsala poslední kapitolu (i když si rozhodně zaslouží pár dalších korekcí) a přestože jde jen o takový absurdní a lehce parodický experiment, ráda bych ho už brzy ukázala světu. Určitě bude na Wattpadu, ale pod tento článek také přidám anketu, zda bych ji neměla zveřejnit i tady na blogu. Vím, že mnoho lidí Wattpad nemá a považuje ho za stránku pro třináctileté fanynky One Direction, a tak by se tam ani (nebo už vůbec ne) kvůli mně nechtělo pohybovat. Nemůžu zaručit, že všechny ty fanfikce Pavučina předežene, protože to rozhodně není nový Máj ani Romeo a Julie (přestože o těchto dvou padne zmínka). Každopádně budu ráda, když si to přečtete - první kapitola by měla vyjít v pátek 21. září, protože i ten pátek je pro děj klíčový.

Díky za strpení a přeji všem krásný víkend!
 

U lékaře

21. srpna 2018 v 8:58 | nosocomefobik |  z hlubin psychopatovy duše
Minulý týden se v naší rodině udála poměrně důležitá událost, kterou raději nebudu blíže specifikovat (přestože si jsem vědoma, že to bez toho nepůjde). Jedná se o takové informace, které bych asi do světa vpouštět neměla. Existuje nějaká hranice, za kterou nemůžu jít. Řeknu pouze, že stáří není jednoduché a vůbec by se nemělo stávat terčem posměchu. Přece si tím jednou projde každý a může jen hádat, v jakém měřítku.

Navštívili jsme ale lékaře, kterému i přes to, že se důchodovému věku už kvapem blížil, připadaly naše problémy směšné. Když jsme k němu dorazili a sdělili mu svůj problém, rozesmál se a povídal, že to snad není možné. Myslel si, že jsme si to vymysleli. Nebo jako lidé předtím v čekárně předpokládal, že tato naše "výmluva" má jen zastírat skutečné nepříliš lichotivé zdůvodnění úrazu. Stejně jako před lety nám pověděl, že si neví rady. Neříkám, že je to nemožné. Nemocí je po celém světě mnoho a o některých zatím vůbec nevíme. Ale on jako by ani pomoci nechtěl. Prostě se vzdal odpovědnosti.

Udělal pouze základní vyšetření, přestože jsme se mu nenápadně snažili naznačit, že je nějaký problém v mozku. Toho jsme si totiž všimli i my. Pokud vás přestávají poslouchat svaly, ale jen na několik hodin, ne průběžně s přibývajícím věkem, možná ještě někde existuje způsob, jak tomu zabránit, nebo alespoň ulehčit. Jenže pokud vám je celkový problém k smíchu, i vaše diagnóza musí být k smíchu. Vždyť je to jedno, je to jen jeden další starý člověk. Proč mu vlastně pomáhat?

Je mi z toho zle. Fakt zle. A upřímně se bojím, co se stane. Samozřejmě, ty potíže budou stále stejné a jednou třeba vůbec nebudu doma, když se stane něco fatálního. Nebo se to stane někde, kde se nenaskytne žádná pomocná ruka jako minule. Bojím se. Stejně se bojím.

Emma Donoghue - Zázrak

15. srpna 2018 v 12:04 | ateistka |  v roli kritika
Ráda pátrám po nových titulech, které mě něčím překvapí. Listuji katalogem Knižního klubu a přemýšlím, kterou knihou si udělám radost toto čtvrtletí. Letos na jaře se jím stal Zázrak. Nakonec velmi příhodné jméno.

 


Když je o hodině nuda

10. srpna 2018 v 11:43 | umělkyně |  čáry máry
Myslím, že to se někdy stalo každému, ať už má školní docházku jakkoli dlouho za sebou. Učitel mluví monotónním hlasem, o nezajímavém tématu, u nás často bojuje s projektorem a žáky ignoruje, případně sedíte vzadu a téma hodiny k vám vůbec nedoléhá... Mé ctěné místo je povětšinou v předních lavicích, ale téměř celou biologii v prvním ročníku jsem strávila vzadu (ale zase ne natolik, abych se stala tajným pozorovatelem, a ne příležitostným kreslířem), a protože mě teorie o kytičkách příliš nezajímala, nudila jsem se. Ale nejen o biologii.

Většina žáků to vyřeší tak, že si začne povídat s jinými žáky. Šeptem, který se pak změní v davové syčení hadů. A potom tu jsem já, která s nikým nesedí - částečně kvůli tomu, že nikde nedokážu zapadnout, částečně i z vlastní iniciativy, protože po tři čtvrtě roce stráveném s otravným sousedem jsem nejraději o hodinách jen sama se sebou - a tak si nikdy nezapomene tužku. Lépe několik. A gumu, kdyby se náhodou něco nepovedlo.

Předem upozorňuji, že se nejedná o žádná umělecká dílka. Spíš rychlé a rádoby vtipné kresbičky. Někdy jsem si taky musela psát zápis, abych z těch předmětů úplně nepropadla.

Dream

7. srpna 2018 v 13:21 | někdo |  bezejmenné zpovědi
Zkoumaný objekt: L.
Provedeno: 5. 8. 2018

Forget,
or at least pretend?

Washing my eyes with coarse sand,
vacuuming feelings out of my hand,
wrapping hot heart in a winter coat,
setting fire deep right in my throat

for a moment
I feel I can forget
until the word arrives on a note

you.

I see your hair burned by the flames,
pulling you down,
not giving a chance

but you're the one who's rising to the stars
I'm fighting against time
getting more scars

there you go again, you won:
I can try different roads,
they always split in one

to you.

Zdál se mi takový podivný sen, který potom takto volně přešel do neuspořádaných anglických vět. Vím, že jsi tam byl. A taky, že tě od té doby vidím všude. I když procházím městem, mám pocit, že stojíš za rohem, přestože to nemůže být pravda. Čím dál víc si připadám jako budoucí pacient Bohnic. Kdyby ses náhodou dozvěděl, o čem tak denně přemýšlím, zavrtěl bys nechápavě hlavou a s myšlenkou "proboha, co je to za magora" bys na to co nejrychleji zapomněl v souvislosti s uchováním vlastní důstojnosti.

Nemám ti to za zlé. Být na tvém místě, udělala bych to samé. Jenže já jsem ten zoufalý uzlíček neštěstí na druhé straně.

Možná to opravdu půjde spálit. Jsou to přece jen myšlenky. Jeden hloupý sen.

Kam dál