Já, Simon + Podělaným navrch

Úterý v 12:49 | viditelně fanda Becky Albertalli |  v roli kritika
Na konci června jsem s kamarádkou navštívila naše krásné skromné kino a přestože s nesplněným velkým očekáváním, nakonec nešlo o zahozené peníze. A jen několik dnů předtím jsem konečně dočetla druhý román autorky Simona Becky Albertalli a to Podělaným navrch, kde nemusíte mít strach, že by s příchodem heterosexuální hrdinky zmizelo téma LGBTQ+ komunity. Ani náhodou, připravte se, že toho bude možná až příliš. Nám, příznivcům to však nevadí. Homofobové pryč a hurá na recenze!

Moje nejmilejší kapitola knížky - CHCI PIZZU OREO! A TAŠTIČKY!! A ZMRZLINU!!! - a vlevo nenápadně vložený lístek do kina, no.

 

#5 předsudky

10. července 2018 v 17:29 | normální člověk |  věci, co nesnáším
Určitě si pod pojmem 'předsudky' představíte rasovou nesnášenlivost, xenofobii, homofobii a podobné formy, které se i přes moderní pokrok nepodařilo z hlav mnoha spoluobčanů vymýtit. A přestože už ne v takové míře jako před několika lety, ze společnosti to nezmizelo zcela, nicméně už to zakotvilo ve snesitelných mezích. To, o čem budu dnes psát, je z trochu jiného soudku. Takové předsudky - nebo první dojem - totiž každý den ovlivňuje každého z nás. Nebudu lhát, že taková nejsem, ale snažím se předsudků zbavit. Už jen proto, že chci, aby se jich zbavili ostatní.

Konec mírumilovné části článku.

Nesnáším, když mě lidé odsoudí, aniž by mě znali. Většina mě nezná ani z jednoho procenta. Jsem složitá osobnost, kterou oni vmáčknou do jedné věty plné svých vlastních představ. Nesnáším, když mě lidé odsoudí, aniž by se snažili poznat, kdo skutečně jsem. Nesnáším, když se ke mně chovají jako k někomu, kým nejsem. A nechtějí si to nechat vysvětlit. Nesnáším, když někdo odmítá přijmout, že se realita odlišuje od jeho úhlu pohledu. Že nejsem malá nevyspělá holka, která se neumí chovat. Že nejsem uzavřená psychopatka, ale introvert. Že nejsem méněcenná. Jsem stejná jako ostatní.

Ale vím, že se předsudky netýkají jen mě. Nikdy nezapomenu na seniory vyhánějící černochy z obchodu. A na lidi vyhýbající se ukrajinským lékařům nebo kadeřnicím. Na matku, která vyhodila dceru z domu, jen proto, že jí sdělila, že je lesba.

Takových příkladů je moc a moc. Nezměním na tom asi nic. Občas je škoda, že ten svět skutečně není černobílý - i když ani tam bychom se generalizaci nevyhnuli.

Jiná představa komunikace

7. července 2018 v 13:22 | naivka |  bezejmenné zpovědi
Zkoumané objekty: dvě osoby mužského pohlaví z Conversation Exchange
Provedeno: 5. 7. 2018

Minulý pátek mě znenadání popadla touha po zlepšení komunikačních dovedností. Kamarádka mi kdysi doporučila jednu stránku, pomocí níž se seznámila s několika sympatickými lidmi. Založila jsem si profil a čekala, jestli se mi taky někdo podobný ozve. V úterý na mě na e-mailu čekalo 5 žádostí. Na ty určitější jsem odepsala a těšila se. A taky jsem zjistila, že na stejné stránce, kde už visel můj inzerát, můžu chatovat i online. Kamarádka mě taky zapomněla upozornit, že tak narazím na úchyly a naivně jim svěřím víc, než je nutné.

Ne nic osobního. Ale měla jsem vás dva utnout rovnou na začátku.

Mohla jsem rovnou poznat, že když mi začneš psát věci, které by mi jinak kluk napsal tak po třech měsících chození, ne po půl hodině dopisování, tak něco není úplně v pořádku. Ale chvíli jsem sama sebe přesvědčovala, že je to příjemné. Zoufalcovi jako mě prostě okamžitě zvedne sebevědomí, když mu někde řekne, že je sexy. (Asi sexy způsob psaní, když jsi mě neměl možnost vidět, ne? Nebo oplýváš velkou fantazií. Nebo to píšeš každé. Nebo si myslíš, že na takové stránky píšou jen extrovertní přitažlivé ženy. Co jsem to zase provedla?)

Četla jsem si tvoje popisy, které by klidně vydaly na erotickou knihu plnou metafor, červenala se a nevěděla, jak reagovat. Štěstí, že tě to brzy přestalo bavit.

A ke druhému případu... Normální taky nebylo, jak jsi mnou manipuloval a já si toho ani nevšimla. Chtěl jsi, abychom si zavolali - údajně na potrénování mluvení v cizím jazyce, ale připadá mi, že jsem přes ty dvě hodiny stihla zapomenout i základní anglická slovíčka -, abych ti nahrála, jak hraju na piano, abych ti zazpívala, abych si lehla na postel... s čímž bych se možná smířila, ale s tím, kam se poté zvrhla 'příjemná masáž', to už fakt ne. Jen jsem poslouchala útržky tvého monologu přerušovaného špatným spojením, všechno odsouhlasila, ale přitom jen seděla na posteli a říkala si, kam jsem se to vlastně dostala.

Pomalu mi došlo, co jsem zažila. A opravdu jsem byla vděčná, že se to odehrálo jen přes telefon, že si vás můžu zablokovat a vymazat z hlavy. Pokud to půjde.
 


Přiznání asociála

3. července 2018 v 10:21 | asociál |  z hlubin psychopatovy duše
Můj osobní coming out. (I když vím, že tady nejde o sexualitu. O tom možná jindy, protože asexuálně si občas připadám taky. A občas ne.)

Jsem asociál. Jedinec, který se není schopen začlenit do lidské společnosti - souhlasí. Asociál není schopen sdílet mravní hodnoty většinové společnosti - asi ne -, chybí mu sociální cítění - cítění? proč? k čemu? -, netrápí ho výčitky svědomí - občas ano, ale to je zajisté jen detail. Lehká odchylka. Celkově jsou definice zbytečné. Taky každý, koho netrápí výčitky svědomí, není asociál, ale jen obyčejný hajzlík. A každý asociál není psychopat, který by vás při první příležitosti probodl nožem jen proto, že vůbec existujete.

Nesnáším lidi. Snažím se jim co nejvíc vyhýbat, avšak bezúspěšně. Jsou ve vlaku, jsou ve škole, jsou na všech místech, kam povinně chodím. Když nikam nemusím, jsem nejraději sama. Případně kolem mě mohou být moji nejbližší, ale já si zásadně plavu svým vlastním světem. Nesnáším místa s vysokou koncentrací lidstva. Nesnáším komunikaci s lidmi, které neznám. Nesnáším, když mě někdo do konverzace nutí. (Vyjmenovala jsem už dost věcí, které nesnáším. Více v rubrice věci, co nesnáším.)

Nerozumím lidem. Často si připadám, že jsem na jejich planetě jako mimozemšťan ctící naprosto odlišné hodnoty. Řešící jiné problémy. (Až na tu lásku, tu řeším až moc. Ale tu jedinou na naší vzdálené planetě máme taky. Láska je všude.) Ohrnuji nos nad veškerou tou falší, která nás celý život obklopuje. Jak už ji lidé vzali jako za vlastní. Všichni se chovají stejně jako přes kopírák a nám vyčítají nedostatek emocí nebo ohledu, přitom oni sami hovoří jen v planých frázích bez jakéhokoli smyslu.

Ale když já promluvím, bez falše, bez růžových brýlí, hned jsem považována za sprostou a drzou. Přitom se jen snažím těm lidem promluvit do duše. Chci, aby se zamysleli. Já jim chci pomáhat. Nejsem bezcitná mrcha. Spíš nepochopený člověk, který utíká ze společnosti, když ho dusí, nejraději by celý život strávil zavřený v jedné místnosti bez oken, a cokoliv, co udělá, je okolím vyloženo jinak, než je to skutečně myšleno. Vím, že to ze mě asociála nedělá. Že s tím můžu něco udělat a taky se snažím. Jen to nedokážu vyslovit. Nedokážu se jim podívat do tváře. Utíkám. Vyhýbám se.

A to jsme zase na začátku.

#3 sarkasmus a černý humor

26. června 2018 v 18:33 | verbální masochista |  věci, co mám ráda
Vím, že se najde mnoho lidí, kteří se mnou tuto skutečnost sdílejí, ale z nějakého důvodu nejspíš nikdo v mém okolí. Většina se urazí a prohlašují, že se mnou víckrát nikdy nepromluví.

Což je ale na jednu stranu ocenění správného sarkasmu, aneb udeřování lidí pouhými slovy. Nebo hezky řecky, řezání do masa. Do lidského masa. Až do mozku. Ale to už se pouštím na tenký led, tady už nejde ani o sarkasmus, ani o černý humor. Sadismus. Kolik na podobná zvěrstva existuje rozličných pojmů, že?

Abych dokončila myšlenku - na druhou stranu záleží taky na tom, jak moc na sobě dáváme znát, že se jedná jen o vtipkování a ne o snahu urazit nebo nechtěně způsobit, že se bude cítit méněcenně nebo přímo trapně. Nejhorší je to psanou podobou, protože dokud za to nepřipíšete tisíce nejrůznějších smějících se smajlíků, lidé to mohou pochopit všelijak. A to vlastně i při běžném kontaktu. Černý humor se totiž nerovná pouze kameňákům, které si při tomto slovním spojení někteří vybaví jako první, ale taky je to styl přístupný inteligentnějším osobám. Nepovažuju se za žádnou intelektuálku, protože taky všechny narážky nepochopím. Učím se a sama vymýšlím.

Ale žádný vtip vám teď neřeknu. Nejraději mám totiž černý humor situační, takže možná příště, až k tomu nastane vhodná příležitost.
(A neciťte se poté, prosím, špatně. A neberte si všechno neustále tak osobně.)

Kam dál