100 let

28. října 2018 v 15:44 |  z hlubin psychopatovy duše
Poslední dobou jsem se setkala s různými pohledy na téma připomínání 28. října 1918. To, že Češi vlastenectvím neoplývají a vůbec ho na povrch nedávají znát - ať už z jakýchkoli důvodů - je všeobecně známé, ale s dnešním slavným výročím to dosáhlo zcela jiných mezí a nutí mě to se ptát: Proč? Proč alespoň jednou nemůžeme býz vděčni za to, co máme?

Zaslechla jsem totiž několikrát, jaký je nesmysl něco takového slavit. Vždyť to je sto let od vzniku státu, který už na mapách dávno nenajdeme, a za valnou většinu jeho existence se ani nedal považovat za demokratický...

Ale nemusel být ani v tom zlomku času demokratický a samostatný. Vrchní představitelé českých zemí v době před první světovou válkou přemýšleli jen o autonomii nebo vyšších právech v rámci rakouskouherské monarchie. O samostatném státu nepadlo ani slovo - to zakročily až soudobé okolnosti.

A pomohly tomu osobnosti, které jsme měli, které přesvědčily okolí, že to tato země, ačkoli maličká a s obtížně branitelným územím (tehdy tvořila takovou úzkou, horami obhraničenou nudli ve středu Evropy), dokáže být silná. Také jsme se za dob první republiky výrazně posunuly - abychom se během let nacismu a posléze komunismu zase vrátily o krok zpět.

Ale nepomohly jen osobnosti, ale i lidé samotní. Před sto lety v říjnu to byly nadšené davy, které strhávaly rakouskouherské vlajky a přestože neměly nic na papíře, spontánně si vyhlásily stát a všechny o tom svou radostí přesvědčily. Před téměř třiceti lety vyšly davy do ulic znovu. A znovu pro dobro věci. Bojovaly tiše pro demokracii, kterou po tolika letech získaly, ale kterou si dál rozhodně nemusí udržet.

Připadá nám, že to jsou události vzdálené, ale převrat může přijít, aniž se nadějeme. První republika trvala dvacet let, samostatné Česko oslavilo v lednu pětadvacetiny. Pět let a všechno se může změnit. Nic není samozřejmostí a proto bychom si měli vážit toho, že se právě nacházíme v klidnější části dějin. A nikdy nezapomenout, že to můžeme změnit. Máme to právo.

Když jsme si ho tak vybojovali, tak už si ho, prosím, nenechme vzít.
 

Spojení

9. října 2018 v 16:13 | ta naproti |  bezejmenné zpovědi
Zkoumaný objekt: B.
Provedeno: 24. 9. večer

Sedám si na sedadlo k oknu, abych mohla sledovat nádhernou přírodu v odstínech brzkého podzimu, kolem níž každý den projíždíme. Slunce vesele prozařuje blankytnou oblohu, ale teploty už dávno nestoupají ke třicítce, naopak mi připadá, že venku mrzne až praští. Jaký to rozdíl oproti tomu, kdy jsme na stejných místech seděli před několika měsíci jen v tričku s krátkým rukávem, ty v kraťasech a já v sukni.

Seděli naproti sobě, stejně jako teď. Vzpomínám, jak jsem uhýbala pohledem. Měla jsem problém se ti podívat do očí. Ani jednou. Vždycky, když jsem k nim zabloudila, připadalo mi, že vysílám rádiovou vlnu, na kterou ty už jsi dávno připojený a i beze slov si ve mně čteš jako v rozevřené knize. Jako bys zhltnul pár stránek mého života jako předkrm a zkoumání mozkových buněk si připravil jako hlavní chod. Nebo přímo dezert?

Je to tady znovu. Vím, že bych se měla uvolnit, usmát, nic neřešit. Nepřehánět. Ale místo toho jsem jako přelétavý pták uzamčený v kleci.

Chci v tobě taky číst. Protože věřím, že to nejsou rádiové vlny, ale skutečné spojení. Nevím, nikdy jsem to nezažila - kdoví, zda je vůbec možné mezi tím obrovským vzorkem populace najít osobu, se kterou nás pojí něco víc? Možná na každého čeká spřízněná duše. Někdo ji nemusí potkat, někdo se v ní může splést, někdo ji může zavrhnout kvůli vzhledu i očekáváním. Někdo může věřit, a úspěšně. Někdo jich může vystřídat víc, někdo zůstane raději sám.

Jsme tak malí a tak slepí, že si nevíme rady. Sedíme naproti sobě, jeden druhému se vyhýbáme pohledem, udržujeme si odstup. Poslouchám písničky, aniž bych zachytávala jejich význam, zírám do prázdna a přemýšlím, jestli nepřemýšlím příliš. Schovávám sluchátka, vstávám, odcházím a doma lituji, jak jsem zmařila další příležitost.

Protože nemá cenu ztrácet čas a myslet si, že vnitřní spojení všechno vyřeší za nás. To spojení je jako proud v elektrickém obvodu. Dokud jeden z nás nestiskne vypínač, budeme dál sedět jen naproti nebo vedle sebe, ale nikdy spolu.

(Proč se tak bojíme to udělat?)

U lékaře

21. srpna 2018 v 8:58 | nosocomefobik |  z hlubin psychopatovy duše
Minulý týden se v naší rodině udála poměrně důležitá událost, kterou raději nebudu blíže specifikovat (přestože si jsem vědoma, že to bez toho nepůjde). Jedná se o takové informace, které bych asi do světa vpouštět neměla. Existuje nějaká hranice, za kterou nemůžu jít. Řeknu pouze, že stáří není jednoduché a vůbec by se nemělo stávat terčem posměchu. Přece si tím jednou projde každý a může jen hádat, v jakém měřítku.

Navštívili jsme ale lékaře, kterému i přes to, že se důchodovému věku už kvapem blížil, připadaly naše problémy směšné. Když jsme k němu dorazili a sdělili mu svůj problém, rozesmál se a povídal, že to snad není možné. Myslel si, že jsme si to vymysleli. Nebo jako lidé předtím v čekárně předpokládal, že tato naše "výmluva" má jen zastírat skutečné nepříliš lichotivé zdůvodnění úrazu. Stejně jako před lety nám pověděl, že si neví rady. Neříkám, že je to nemožné. Nemocí je po celém světě mnoho a o některých zatím vůbec nevíme. Ale on jako by ani pomoci nechtěl. Prostě se vzdal odpovědnosti.

Udělal pouze základní vyšetření, přestože jsme se mu nenápadně snažili naznačit, že je nějaký problém v mozku. Toho jsme si totiž všimli i my. Pokud vás přestávají poslouchat svaly, ale jen na několik hodin, ne průběžně s přibývajícím věkem, možná ještě někde existuje způsob, jak tomu zabránit, nebo alespoň ulehčit. Jenže pokud vám je celkový problém k smíchu, i vaše diagnóza musí být k smíchu. Vždyť je to jedno, je to jen jeden další starý člověk. Proč mu vlastně pomáhat?

Je mi z toho zle. Fakt zle. A upřímně se bojím, co se stane. Samozřejmě, ty potíže budou stále stejné a jednou třeba vůbec nebudu doma, když se stane něco fatálního. Nebo se to stane někde, kde se nenaskytne žádná pomocná ruka jako minule. Bojím se. Stejně se bojím.
 


Emma Donoghue - Zázrak

15. srpna 2018 v 12:04 | ateistka |  v roli kritika
Ráda pátrám po nových titulech, které mě něčím překvapí. Listuji katalogem Knižního klubu a přemýšlím, kterou knihou si udělám radost toto čtvrtletí. Letos na jaře se jím stal Zázrak. Nakonec velmi příhodné jméno.


Když je o hodině nuda

10. srpna 2018 v 11:43 | umělkyně |  čáry máry
Myslím, že to se někdy stalo každému, ať už má školní docházku jakkoli dlouho za sebou. Učitel mluví monotónním hlasem, o nezajímavém tématu, u nás často bojuje s projektorem a žáky ignoruje, případně sedíte vzadu a téma hodiny k vám vůbec nedoléhá... Mé ctěné místo je povětšinou v předních lavicích, ale téměř celou biologii v prvním ročníku jsem strávila vzadu (ale zase ne natolik, abych se stala tajným pozorovatelem, a ne příležitostným kreslířem), a protože mě teorie o kytičkách příliš nezajímala, nudila jsem se. Ale nejen o biologii.

Většina žáků to vyřeší tak, že si začne povídat s jinými žáky. Šeptem, který se pak změní v davové syčení hadů. A potom tu jsem já, která s nikým nesedí - částečně kvůli tomu, že nikde nedokážu zapadnout, částečně i z vlastní iniciativy, protože po tři čtvrtě roce stráveném s otravným sousedem jsem nejraději o hodinách jen sama se sebou - a tak si nikdy nezapomene tužku. Lépe několik. A gumu, kdyby se náhodou něco nepovedlo.

Předem upozorňuji, že se nejedná o žádná umělecká dílka. Spíš rychlé a rádoby vtipné kresbičky. Někdy jsem si taky musela psát zápis, abych z těch předmětů úplně nepropadla.

Kam dál