bezejmenné zpovědi

Je mi jedno, že se mi líbíš

Úterý v 18:43 | flegmatička
Zkoumaný objekt: L.
Provedeno: 19. 6. po ránu

Jediné, co mě mrzí, že dva měsíce nenajdu příležitost, jak tě vidět. Aspoň tě pozdravit. Aspoň něco, když jsme jinak dva lidé naprosto rozdílných osobností.
Je mi jedno, že si to nepřečteš.
Je mi jedno, že jsi druhá osoba, které takovou zpověď píšu.
Je mi jedno, že si to možná čte nějaký homofob, který by mě nejraději poslal žít do některé ze zemí, kde se mnohomužství uplatňuje v praxi. (Lze to vůbec někde?)
Je mi jedno, že jsi mi stokrát názorně ukázal, že jsem ti někde u míst, kde Slunce nesvítí.
Je mi to jedno, stejně to napíšu.

Líbí se mi, jak je ti všechno jedno.
Líbí se mi tvoje vlasy. V jakékoli podobě.
Líbí se mi, jak se v nich prohrabuješ. (Ale nelíbí se mi, že je máš delší a hustší než já, to mě lehce uráží. Zároveň ti nesmírně sluší. Dilema.)
Líbí se mi tvůj styl oblékání, přestože na sebe vždycky hodíš to, co uvidíš jako první ležet v pokoji.
Líbí se mi tvoje chůze napodobující páva.
Líbí se mi, jak se snažíš učit a u toho usínáš.
Líbí se mi, jak hraješ na kytaru a přesvědčuješ všechny kolem sebe, že ty akordy skutečně umíš, přestože je opak pravdou.
Líbí se mi, jak lžeš.
Líbí se mi, jak najdeš výmluvu na cokoli.
Líbí se mi, jak jsi navenek sebevědomý a vevnitř nejistý.
Líbí se mi, že jsi rebel.

Nelíbí se mi jen moje zoufalost.
Třeba mě to během prázdnin zase přejde...
ale v září do toho spadnu znovu.

Růže

20. května 2018 v 14:54 | romantická duše
Zkoumaný objekt: B.
Provedeno: 17. 5. ve vlaku

Neustále očima bloudím ke dveřím vlaku a čekám, že se tam místo další plešaté hlavy unaveného čtyřicátníka nebo mastných vlasů upracované matky dvou dětí objevíš ty a jako kouzelník mávnutím hůlky proměníš moji špatnou náladu (po pětce z fyziky a čtyřce z matematiky) v šťastně bláznivou jen díky své přítomnosti a svému lehkému úsměvu. Vlastně ani nemusíš nic říkat, všechno vizuálno bude doprovázet příjemná hudba ze sluchátek a budeme si rozumět i beze slov. Ano, občas mi připadá, že si tě moc idealizuji.

Jak to tak píšu, připadám si jak nemocný psychopat a stalker, což bys mi, kdybys měl tu příležitost, samozřejmě řekl do očí. Nebo máš možná jiné mínění. Přeji si, abych ti mohla číst myšlenky, i když bych ti tím vzala i ten poslední kousek soukromí.

Pouštím hudbu a sleduji, jak vlakem dále proudí desítky lidí. Sedá si ke mně milý muž s kšiltovkou, v ruce držící pugét, jež po přistání na sedačce u okna odkryje několik rudých růží. Představuji si, jakou radost tím svojí dívce, až vlak dorazí do cílové stanice, udělá, a to, že si na ni během dne vzpomněl, že na ni myslí a snaží se ji rozveselit, mě nutí k úsměvu. A taky ke smutnému sklopení hlavy, protože v tu chvíli zapochybuji, že mě někdy čeká něco podobného.

Čas odjezdu se blíží a ty nikde. I tvůj nejlepší kamarád sedící opodál už ztrácí naději. Budeme si holt muset poradit bez tebe a tvého pozitivního myšlení. Naštěstí jsem si včera zakoupila novou knihu a tak svůj zrak skryji mezi řádky. Ponořená v písmenkách ani nevnímám, že se vlak rozjíždí. I když jsem přelétla jen pár kapitol, stihla jsem se ztotožnit s několika postavami. Připadám si, že jako Daniel sleduji zpovzdálí tvůj život a tiše se toužím stát jeho součástí, ale jednoduše nejsem schopna ti to sdělit. Vždy je tu něco, co mě zastaví. Ale doufám, že třeba ty jsi stejný blázen jako Kit a ve chvíli, kdy se budu ze všeho hroutit, mě překvapíš s muffinem a čajem. A pomůžeš se mi vypovídat, protože mám z nějakého důvodu pocit, že bys mi porozuměl. Nevím proč. Možná je to jen a pouze moje idealizace, možná telepatie. Čekám, až mi to nějaký odborník na mysl druhých vysvětlí.

Do té doby však můžu jen čekat. Zaklapávám knihu, nechávám kolem sebe proplouvat krajinu i texty písniček a až do konce jízdy nevědomky hypnotizuji ten nádherný pugét rudých růží.
 
 

Reklama