bezejmenné zpovědi

Spojení

9. října 2018 v 16:13 | ta naproti
Zkoumaný objekt: B.
Provedeno: 24. 9. večer

Sedám si na sedadlo k oknu, abych mohla sledovat nádhernou přírodu v odstínech brzkého podzimu, kolem níž každý den projíždíme. Slunce vesele prozařuje blankytnou oblohu, ale teploty už dávno nestoupají ke třicítce, naopak mi připadá, že venku mrzne až praští. Jaký to rozdíl oproti tomu, kdy jsme na stejných místech seděli před několika měsíci jen v tričku s krátkým rukávem, ty v kraťasech a já v sukni.

Seděli naproti sobě, stejně jako teď. Vzpomínám, jak jsem uhýbala pohledem. Měla jsem problém se ti podívat do očí. Ani jednou. Vždycky, když jsem k nim zabloudila, připadalo mi, že vysílám rádiovou vlnu, na kterou ty už jsi dávno připojený a i beze slov si ve mně čteš jako v rozevřené knize. Jako bys zhltnul pár stránek mého života jako předkrm a zkoumání mozkových buněk si připravil jako hlavní chod. Nebo přímo dezert?

Je to tady znovu. Vím, že bych se měla uvolnit, usmát, nic neřešit. Nepřehánět. Ale místo toho jsem jako přelétavý pták uzamčený v kleci.

Chci v tobě taky číst. Protože věřím, že to nejsou rádiové vlny, ale skutečné spojení. Nevím, nikdy jsem to nezažila - kdoví, zda je vůbec možné mezi tím obrovským vzorkem populace najít osobu, se kterou nás pojí něco víc? Možná na každého čeká spřízněná duše. Někdo ji nemusí potkat, někdo se v ní může splést, někdo ji může zavrhnout kvůli vzhledu i očekáváním. Někdo může věřit, a úspěšně. Někdo jich může vystřídat víc, někdo zůstane raději sám.

Jsme tak malí a tak slepí, že si nevíme rady. Sedíme naproti sobě, jeden druhému se vyhýbáme pohledem, udržujeme si odstup. Poslouchám písničky, aniž bych zachytávala jejich význam, zírám do prázdna a přemýšlím, jestli nepřemýšlím příliš. Schovávám sluchátka, vstávám, odcházím a doma lituji, jak jsem zmařila další příležitost.

Protože nemá cenu ztrácet čas a myslet si, že vnitřní spojení všechno vyřeší za nás. To spojení je jako proud v elektrickém obvodu. Dokud jeden z nás nestiskne vypínač, budeme dál sedět jen naproti nebo vedle sebe, ale nikdy spolu.

(Proč se tak bojíme to udělat?)

Dream

7. srpna 2018 v 13:21 | někdo
Zkoumaný objekt: L.
Provedeno: 5. 8. ráno

Forget,
or at least pretend?

Washing my eyes with coarse sand,
vacuuming feelings out of my hand,
wrapping hot heart in a winter coat,
setting fire deep right in my throat

for a moment
I feel I can forget
until the word arrives on a note

you.

I see your hair burned by the flames,
pulling you down,
not giving a chance

but you're the one who's rising to the stars
I'm fighting against time
getting more scars

there you go again, you won:
I can try different roads,
they always split in one

to you.

Zdál se mi takový podivný sen, který potom takto volně přešel do neuspořádaných anglických vět. Vím, že jsi tam byl. A taky, že tě od té doby vidím všude. I když procházím městem, mám pocit, že stojíš za rohem, přestože to nemůže být pravda. Čím dál víc si připadám jako budoucí pacient Bohnic. Kdyby ses náhodou dozvěděl, o čem tak denně přemýšlím, zavrtěl bys nechápavě hlavou a s myšlenkou "proboha, co je to za magora" bys na to co nejrychleji zapomněl v souvislosti s uchováním vlastní důstojnosti.

Nemám ti to za zlé. Být na tvém místě, udělala bych to samé. Jenže já jsem ten zoufalý uzlíček neštěstí na druhé straně.

Možná to opravdu půjde spálit. Jsou to přece jen myšlenky. Jeden hloupý sen.

Jiná představa komunikace

7. července 2018 v 13:22 | naivka
Zkoumané objekty: dvě osoby mužského pohlaví z Conversation Exchange
Provedeno: 5. 7. odpoledne

Minulý pátek mě znenadání popadla touha po zlepšení komunikačních dovedností. Kamarádka mi kdysi doporučila jednu stránku, pomocí níž se seznámila s několika sympatickými lidmi. Založila jsem si profil a čekala, jestli se mi taky někdo podobný ozve. V úterý na mě na e-mailu čekalo 5 žádostí. Na ty určitější jsem odepsala a těšila se. A taky jsem zjistila, že na stejné stránce, kde už visel můj inzerát, můžu chatovat i online. Kamarádka mě taky zapomněla upozornit, že tak narazím na úchyly a naivně jim svěřím víc, než je nutné.

Ne nic osobního. Ale měla jsem vás dva utnout rovnou na začátku.

Mohla jsem rovnou poznat, že když mi začneš psát věci, které by mi jinak kluk napsal tak po třech měsících chození, ne po půl hodině dopisování, tak něco není úplně v pořádku. Ale chvíli jsem sama sebe přesvědčovala, že je to příjemné. Zoufalcovi jako mě prostě okamžitě zvedne sebevědomí, když mu někde řekne, že je sexy. (Asi sexy způsob psaní, když jsi mě neměl možnost vidět, ne? Nebo oplýváš velkou fantazií. Nebo to píšeš každé. Nebo si myslíš, že na takové stránky píšou jen extrovertní přitažlivé ženy. Co jsem to zase provedla?)

Četla jsem si tvoje popisy, které by klidně vydaly na erotickou knihu plnou metafor, červenala se a nevěděla, jak reagovat. Štěstí, že tě to brzy přestalo bavit.

A ke druhému případu... Normální taky nebylo, jak jsi mnou manipuloval a já si toho ani nevšimla. Chtěl jsi, abychom si zavolali - údajně na potrénování mluvení v cizím jazyce, ale připadá mi, že jsem přes ty dvě hodiny stihla zapomenout i základní anglická slovíčka -, abych ti nahrála, jak hraju na piano, abych ti zazpívala, abych si lehla na postel... s čímž bych se možná smířila, ale s tím, kam se poté zvrhla 'příjemná masáž', to už fakt ne. Jen jsem poslouchala útržky tvého monologu přerušovaného špatným spojením, všechno odsouhlasila, ale přitom jen seděla na posteli a říkala si, kam jsem se to vlastně dostala.

Pomalu mi došlo, co jsem zažila. A opravdu jsem byla vděčná, že se to odehrálo jen přes telefon, že si vás můžu zablokovat a vymazat z hlavy. Pokud to půjde.

Je mi jedno, že se mi líbíš

19. června 2018 v 18:43 | flegmatička
Zkoumaný objekt: L.
Provedeno: 19. 6. po ránu

Jediné, co mě mrzí, že dva měsíce nenajdu příležitost, jak tě vidět. Aspoň tě pozdravit. Aspoň něco, když jsme jinak dva lidé naprosto rozdílných osobností.
Je mi jedno, že si to nepřečteš.
Je mi jedno, že jsi druhá osoba, které takovou zpověď píšu.
Je mi jedno, že si to možná čte nějaký homofob, který by mě nejraději poslal žít do některé ze zemí, kde se mnohomužství uplatňuje v praxi. (Lze to vůbec někde?)
Je mi jedno, že jsi mi stokrát názorně ukázal, že jsem ti někde u míst, kde Slunce nesvítí.
Je mi to jedno, stejně to napíšu.

Líbí se mi, jak je ti všechno jedno.
Líbí se mi tvoje vlasy. V jakékoli podobě.
Líbí se mi, jak se v nich prohrabuješ. (Ale nelíbí se mi, že je máš delší a hustší než já, to mě lehce uráží. Zároveň ti nesmírně sluší. Dilema.)
Líbí se mi tvůj styl oblékání, přestože na sebe vždycky hodíš to, co uvidíš jako první ležet v pokoji.
Líbí se mi tvoje chůze napodobující páva.
Líbí se mi, jak se snažíš učit a u toho usínáš.
Líbí se mi, jak hraješ na kytaru a přesvědčuješ všechny kolem sebe, že ty akordy skutečně umíš, přestože je opak pravdou.
Líbí se mi, jak lžeš.
Líbí se mi, jak najdeš výmluvu na cokoli.
Líbí se mi, jak jsi navenek sebevědomý a vevnitř nejistý.
Líbí se mi, že jsi rebel.

Nelíbí se mi jen moje zoufalost.
Třeba mě to během prázdnin zase přejde...
ale v září do toho spadnu znovu.

Růže

20. května 2018 v 14:54 | romantická duše
Zkoumaný objekt: B.
Provedeno: 17. 5. ve vlaku

Neustále očima bloudím ke dveřím vlaku a čekám, že se tam místo další plešaté hlavy unaveného čtyřicátníka nebo mastných vlasů upracované matky dvou dětí objevíš ty a jako kouzelník mávnutím hůlky proměníš moji špatnou náladu (po pětce z fyziky a čtyřce z matematiky) v šťastně bláznivou jen díky své přítomnosti a svému lehkému úsměvu. Vlastně ani nemusíš nic říkat, všechno vizuálno bude doprovázet příjemná hudba ze sluchátek a budeme si rozumět i beze slov. Ano, občas mi připadá, že si tě moc idealizuji.

Jak to tak píšu, připadám si jak nemocný psychopat a stalker, což bys mi, kdybys měl tu příležitost, samozřejmě řekl do očí. Nebo máš možná jiné mínění. Přeji si, abych ti mohla číst myšlenky, i když bych ti tím vzala i ten poslední kousek soukromí.

Pouštím hudbu a sleduji, jak vlakem dále proudí desítky lidí. Sedá si ke mně milý muž s kšiltovkou, v ruce držící pugét, jež po přistání na sedačce u okna odkryje několik rudých růží. Představuji si, jakou radost tím svojí dívce, až vlak dorazí do cílové stanice, udělá, a to, že si na ni během dne vzpomněl, že na ni myslí a snaží se ji rozveselit, mě nutí k úsměvu. A taky ke smutnému sklopení hlavy, protože v tu chvíli zapochybuji, že mě někdy čeká něco podobného.

Čas odjezdu se blíží a ty nikde. I tvůj nejlepší kamarád sedící opodál už ztrácí naději. Budeme si holt muset poradit bez tebe a tvého pozitivního myšlení. Naštěstí jsem si včera zakoupila novou knihu a tak svůj zrak skryji mezi řádky. Ponořená v písmenkách ani nevnímám, že se vlak rozjíždí. I když jsem přelétla jen pár kapitol, stihla jsem se ztotožnit s několika postavami. Připadám si, že jako Daniel sleduji zpovzdálí tvůj život a tiše se toužím stát jeho součástí, ale jednoduše nejsem schopna ti to sdělit. Vždy je tu něco, co mě zastaví. Ale doufám, že třeba ty jsi stejný blázen jako Kit a ve chvíli, kdy se budu ze všeho hroutit, mě překvapíš s muffinem a čajem. A pomůžeš se mi vypovídat, protože mám z nějakého důvodu pocit, že bys mi porozuměl. Nevím proč. Možná je to jen a pouze moje idealizace, možná telepatie. Čekám, až mi to nějaký odborník na mysl druhých vysvětlí.

Do té doby však můžu jen čekat. Zaklapávám knihu, nechávám kolem sebe proplouvat krajinu i texty písniček a až do konce jízdy nevědomky hypnotizuji ten nádherný pugét rudých růží.
 
 

Reklama
Reklama