věci, co nesnáším

#5 předsudky

10. července 2018 v 17:29 | normální člověk
Určitě si pod pojmem 'předsudky' představíte rasovou nesnášenlivost, xenofobii, homofobii a podobné formy, které se i přes moderní pokrok nepodařilo z hlav mnoha spoluobčanů vymýtit. A přestože už ne v takové míře jako před několika lety, ze společnosti to nezmizelo zcela, nicméně už to zakotvilo ve snesitelných mezích. To, o čem budu dnes psát, je z trochu jiného soudku. Takové předsudky - nebo první dojem - totiž každý den ovlivňuje každého z nás. Nebudu lhát, že taková nejsem, ale snažím se předsudků zbavit. Už jen proto, že chci, aby se jich zbavili ostatní.

Konec mírumilovné části článku.

Nesnáším, když mě lidé odsoudí, aniž by mě znali. Většina mě nezná ani z jednoho procenta. Jsem složitá osobnost, kterou oni vmáčknou do jedné věty plné svých vlastních představ. Nesnáším, když mě lidé odsoudí, aniž by se snažili poznat, kdo skutečně jsem. Nesnáším, když se ke mně chovají jako k někomu, kým nejsem. A nechtějí si to nechat vysvětlit. Nesnáším, když někdo odmítá přijmout, že se realita odlišuje od jeho úhlu pohledu. Že nejsem malá nevyspělá holka, která se neumí chovat. Že nejsem uzavřená psychopatka, ale introvert. Že nejsem méněcenná. Jsem stejná jako ostatní.

Ale vím, že se předsudky netýkají jen mě. Nikdy nezapomenu na seniory vyhánějící černochy z obchodu. A na lidi vyhýbající se ukrajinským lékařům nebo kadeřnicím. Na matku, která vyhodila dceru z domu, jen proto, že jí sdělila, že je lesba.

Takových příkladů je moc a moc. Nezměním na tom asi nic. Občas je škoda, že ten svět skutečně není černobílý - i když ani tam bychom se generalizaci nevyhnuli.

#4 focení své osoby

22. června 2018 v 19:06 | nefotogenický typ
Taky si občas říkám, že jsem se do 21. století propadla odněkud z pravěku. Kdy člověka zachycovaly maximálně tak sošky a na nástěnných malbách hrála hlavní roli zvířata. (Mám ráda pravěké umění, jen si představte, malovat zvíře bez předlohy před sebou.) Bohužel v dnešní době je focení sebe sama, focení třídních fotek, focení u památek... takovou běžnou součástí života. Stejně jako čištění zubů, sprchování nebo mytí rukou. Někdo bez focení selfíček nevydrží ani půl hodiny. (Zřejmě proto, že se nedokáže vynadívat na krásu své tělesné schránky. U hezkých lidí se tomu nedivím, taky se ráda dívám na věci oku lahodící.)

A potom jsem tu já, která se všem objektivům vyhýbá jako čert kříži. Vážně. Občas mi to není nic platné, protože na třídní fotografii prostě nikdo chybět nesmí, nechce se mi poslouchat narážky ostatních nebo jen sledovat, jak si šeptají a ukazují - hele, to je ta kráva, která se nechce fotit, která si o sobě myslí, že je něco víc a nechce stát vedle nás.

Ne. Já jsem se už tolikrát spálila, že už nechci. Už se nechci víckrát dívat na zpackané fotky, kde se i přes nesmírnou snahu tvářím jako debil. Vlasy mi zase stojí do všech stran, ani náhodou se nedívám do kamery, zaujala jsem tu nejhloupější nepřirozenou pózu a vedle všech ostatních perfektních lidí vypadám jako mimozemšťan z jiné planety. Nechci fotky, ne, nechci. Copak už člověk nemůže mít ani kouska soukromí? Když už není ve společnosti, musí cpát své fotky na sociální sítě?

Ale aby nedošlo k mýlce, focení ostatních věcí kolem sebe ráda mám. Netvrdím, že není hezké odnést si nějakou tu památku, která vám zůstane, až se z cest zase vrátíte domů. Jen prostě nikdy nebudu tou osobou, jejíž instagramový profil se celý skládá ze selfíček.

#3 povinné kurzy

17. června 2018 v 15:43 | sportovní antitalent
V pátek večer jsem se vrátila z turisťáku. Na začátku nevypadal tak strašně, ale nakonec jsem si uvědomila, že kdybych ho neabsolvovala, taky bych nějak přežila. Nutit studenty povinně do nějakých kurzů, tvrdit, jak je to výběrové, a potom si s obsazením stejně dělat, co se vedení zachce, se mi zdá jako přežitek.

Nemám nic proti sportu. Děti by měly sportovat. Na našem gymnáziu máme tolik sportovních lidí, že by je k tomu dokonce ani nemuseli nutit. Potom jsou tu ti, kterým trocha pohybu jen prospěje. Takže to dobrá věc možná je. I když povinný lyžařský výcvik v prváku už nikdy nikomu neodpustím. Navěky zůstane mojí noční můrou. Poprvé jsem stála na lyžích a učitelka si mě podávala na chleba, bylo jí jedno, že mám slzy na krajíčku a vážně se snažím ze všech sil, prostě jsem byla nula, která nemá na gymplu co pohledávat. Vydržela jsem dva dny a potom lehla s chřipkou. Zdraví mi to poznamenalo na několik dalších měsíců, protože jsem měla zakázáno se i na sekundu zastavit a oklepat si sníh přilepený na těle. Sebevědomí na nule. Ano, budu tvrdit stále, že na lyžák měli jen ti pokročilejší, protože si učitelky stejně chtěly jen udělat příjemný výlet, a začátečníci se to naučí v klidu sami s rodiči, pokud mají zájem.

Na turisťáku na Slovensku nebyl sport tím hlavním problémem. (Jen ta kondička mohla být lepší.) Jela jsem na něj stokrát raději jak na cyklisťák, kde bych si i přes nechuť musela kupovat kolo. Mohli jsme si vybírat, ale některé turisty stejně donutili jet na kolo. Tak výběrové nebo nevýběrové? Vyberte si.

Nejhorší bylo vydržet týden s lidmi. Začínám si připadat jako ten nejasociálnější člověk světa. Každý večer po túře jsem se schovala pod peřinu a psala esemesky nebo povídky na mobilu, protože jsem s lidmi nechtěla trávit ani minutu. Nesnáším karetní hry. A flašku. Nesnáším otravný lidi, kteří mi neustále lezli na nervy. Nesnáším debily, kteří mi vydrželi několik hodin v kuse narážet do sedadla v autobuse. Nesnáším ukecaný lidi, kteří ani na chvilku nedokážou zmlknout. Prostě by bylo nejlepší, kdybych tam vůbec nikdy nejela. Cítím se hrozně. Méněcenně, uraženě a asociálně.

Jediné pozitivum - asi jsem v tom nebyla sama. Zdravím kluka, který seděl na chodbě a poslouchal hudbu raději, než aby byl v pokoji s extroverty. Virtuální plácnutí!

#2 když je mi (neustále) zima

22. května 2018 v 17:10 | zmrzlá
Venku krásných 23 stupňů, svítí slunce, mouchy bzučí, sousedi pobíhají v kraťasech a tílkách po zahradě a jedna paní si touží lehnout na lehátko a opalovat se. A potom jsem tu já, která ráno mrzla i v bundě a džínách, i teď by si nejraději ze skříně vytáhla svetr a zabalila se pod deku. Ne pod jednu, nejméně několik. A ne, tohle není žádné prochladnutí nebo nemoc studené krve (existuje to vůbec?). Mám to takhle celý život. Že je nadprůměrné teplo, poznáte podle toho, že i mně přestává být zima a možná odložím mikinu, a když už je vedro, vytáhnu sukni nebo šaty. Rovnou totiž skáču z jednoho extrému do druhého. Černá nebo bílá, noc nebo den, zima nebo teplo. Nic mezi tím.

Proti zimě samotné nic nemám, období, kdy můžu nosit tolik vrstev oblečení, kolik se mi zlíbí, celé dny jsem zachumlaná ve svetrech a kabátech a můžu se v nich schovávat před celým světem, to mám z celého roku nejraději. Taky můžu déle spát, kdo by si na to stěžoval. Taky je to jediná roční doba, kdy svou rodinu přinutím doma topit, protože jinak to přece stojí moc peněz. Jsem jenom zhýčkaná.

Věc, kterou však na celém tomto problému nenávidím nejvíc, jsou následující věty:
"Chystáš se na Severní pól?" (Případně na Sibiř.)
"Není ti vedro?"
"Nezbláznila ses?"
"Ty máš tak studené ruce, žiješ vůbec?" (Ne, právě hovoříš s mrtvolou.)
"Jsi studená jako smrt."

To potěší.

#1 prezentace

11. května 2018 v 18:22 | asociálka
Budu si na tento blog psát takový osobní seznam věcí, co nenávidím, jelikož u sebe samotné pozoruji, jak často pronesu větu začínající nějakým z těchto způsobů: "Tohle nesnáším... Nechci... Štve mě... S*** mě..." A protože mi pořád ostatní obyvatelé Země říkají, jak jsem šíleně pesimistická, tak napíšu i seznam věcí, které ráda mám. Ten první seznam bude stejně delší, ale to nikoho nezajímá. Aspoň, že jsem ukázala špetku pozitivního myšlení.

Přemýšlela jsem, kde začít. Taky jsem nechtěla prvoplánově napsat, že nesnáším brokolici a mám ráda pizzu. Vyjmenováváním oblíbených jídel, knih apod. bych strávila celé své mládí. (Mládí je málo, možná i celý život bych takové prospěšné činnosti s chutí věnovala.) Tak jsem se rozhodla zaměřit na ty nejaktuálnější problémy. Věřte mi, že jsem stále pubertálního věku a tak moje problémy starší generace rozhodně zajímat nebudou. Ale já mám svoje problémky, ráda se v nich hrabu a ráda sama sebe trápím. Toť vše a přesuňme se k prvnímu vyplakávání.

Výsledek obrázku pro prezentace

Samozřejmě, nezapomeňte do prezentace vložit hodně obrázků. Udělejte tisíce snímků, na každém 5 řádků krátkého stručného textu, který budete umět zpaměti, budete mluvit souvisle k zrakům třiceti vašich spolužáků. Musíte si získat jejich pozornost, což je sice nemožné, protože budou raději na mobilech nebo si povídat mezi sebou o zajímavějších tématech, než je jaderná energetika, ale jestli to nedokážete, tak vlastně nemáte na tomto elitním gymnáziu co pohledávat.

A že se stydíte mluvit před celou třídou, jste nervózní, neumíte mluvit, nebo snad, Pán Bůh nás ochraňuj, ani nechcete mluvit? Budete se to muset naučit. Prostě to budete potřebovat, nesnažte se mě přemlouvat, že ne. (Ani žádné fobie neplatí, ani sociální fobie, prezentacofobie, nic.) Jestli se vám to nelíbí, nechápu, co tady děláte. Počítali jste s tím, že si to tu učitelé všechno odmluví sami a vy si budete užívat leháro? Haha. Kdepak. Jen šup do práce! Do příště si zapamatujte pravidlo č. 1: Prezentace nikdy nepočká. A pravidlo č. 2: Prezentace nikdy není dost dobrá.
 
 

Reklama