z hlubin psychopatovy duše

Čekání na prince

6. května 2018 v 15:20 | zoufalka
Už jako malá holka jsem snila, že si pro mě do našeho zapadákova přijede princ na bílém koni, požádá mě o ruku a budeme spolu šťastně a bezstarostně žít až do smrti, nejlépe na nějakém nádherném zámku. Podobné myšlenky stále kdesi v podvědomí mám. Pořád se nevzdávám naděje, že na Zemi existují princové a gentlemani, o kterých všechny ostatní ženy tvrdí, že vymřeli tak před padesáti lety, možná i mnohem dříve. Také mě baví číst knihy například z viktoriánské Anglie, kde se jako gentleman choval každý muž z vyšších kruhů. Alespoň choval, když už se s takovým myšlením přímo nenarodil. V současnosti mi naopak připadá, že se muži předhánějí, který z nich je ten největší sprosťák a hajzl. Odpusťte mi ten výraz, můj způsob vyjadřování také změnil jejich vliv. Protože ač se mi někdy jejich chování zdá odporné, i na nich se dají najít pozitiva a jejich životy jsou zase více strhující, to si musíme přiznat. A v současnosti každá holka chce mít doma toho svého špatného chlapce a rebela, ne suchara od vedle, který jako by vypadl z minulého století.

Stačila jsem si ale všimnout, že se však ve společnosti dají najít i zárodky novodobých princů (působící v okolním světě dosti podivně). Tím pádem je hledám kdekoliv a za těch pár let, co jsem tím strávila, jsem schopna zaregistrovat každý náznak vybočujícího slušného chování. Mezi elitou na gymnáziu lze kromě alkoholiků (které byste zde fakt nečekali, já vím, ale bohužel), ignorantů i přehnaných inteligentů objevit také pár hochů, kteří k tomu mají slušně nakročeno. Neshazují děvčata, nedělají věci, které jim jsou nepříjemné, pomáhají, když vidí, že je někdo v nesnázích... To si říkám, že to není tak ztracené. Že si třeba některého z nich zvolím jako svého životního partnera. Jenže zde nastal další problém - hledala jsem ideál, když sama rozhodně nejsem bez chybičky. Často si připadám nesnesitelná, nejsem žádná nádherná princezna ani šikovná budoucí hospodyňka. Také netvrdím, že můj princ má vypadat jako z časopisů, na kontě mít minimálně miliony a umět všechno zařídit, opravit a vymyslet. Nejraději bych normálního gentlemana, který by mě měl rád a měl smysl pro humor. (A jako dodatek k předchozímu odstavci - nejraději bych byla, aby ten můj princ byl nějakou směsí anglického gentlemana s českým městským floutkem. Ano, ženy prostě nevědí, co chtějí.)

Nechci toho moc, nebo vlastně jo, já nevím. Času mám ještě dost, nejsem žádná zoufalá čtyřicítka. Jen zoufalá sedmnáctka, která denně sleduje všechny zadané vrstevníky šťastné ve svých prvních idealizovaných vztazích a tiše jim závidí. A přestože by se našlo několik chlapců, kteří by odpovídali jejím skromným požadavkům, trápí se nad jedním ignorantem okolního světa a doufá, že se pod jeho drsnou slupkou skrývá jemné, citlivé jádro, které se jen bojí ukázat světu, protože si myslí, že by tím zároveň ukázal svou slabost. A taky doufá, že to bude jednou on, kdo si pro ni přijede k jejímu domu na vesnici jako ten vysněný princ na bílém koni. Ve skutečnosti úplný opak pohádkové postavy - týpek v teplákách na kole, ale nevadí. Snít je dovoleno.
 
 

Reklama