z hlubin psychopatovy duše

U lékaře

21. srpna 2018 v 8:58 | nosocomefobik
Minulý týden se v naší rodině udála poměrně důležitá událost, kterou raději nebudu blíže specifikovat (přestože si jsem vědoma, že to bez toho nepůjde). Jedná se o takové informace, které bych asi do světa vpouštět neměla. Existuje nějaká hranice, za kterou nemůžu jít. Řeknu pouze, že stáří není jednoduché a vůbec by se nemělo stávat terčem posměchu. Přece si tím jednou projde každý a může jen hádat, v jakém měřítku.

Navštívili jsme ale lékaře, kterému i přes to, že se důchodovému věku už kvapem blížil, připadaly naše problémy směšné. Když jsme k němu dorazili a sdělili mu svůj problém, rozesmál se a povídal, že to snad není možné. Myslel si, že jsme si to vymysleli. Nebo jako lidé předtím v čekárně předpokládal, že tato naše "výmluva" má jen zastírat skutečné nepříliš lichotivé zdůvodnění úrazu. Stejně jako před lety nám pověděl, že si neví rady. Neříkám, že je to nemožné. Nemocí je po celém světě mnoho a o některých zatím vůbec nevíme. Ale on jako by ani pomoci nechtěl. Prostě se vzdal odpovědnosti.

Udělal pouze základní vyšetření, přestože jsme se mu nenápadně snažili naznačit, že je nějaký problém v mozku. Toho jsme si totiž všimli i my. Pokud vás přestávají poslouchat svaly, ale jen na několik hodin, ne průběžně s přibývajícím věkem, možná ještě někde existuje způsob, jak tomu zabránit, nebo alespoň ulehčit. Jenže pokud vám je celkový problém k smíchu, i vaše diagnóza musí být k smíchu. Vždyť je to jedno, je to jen jeden další starý člověk. Proč mu vlastně pomáhat?

Je mi z toho zle. Fakt zle. A upřímně se bojím, co se stane. Samozřejmě, ty potíže budou stále stejné a jednou třeba vůbec nebudu doma, když se stane něco fatálního. Nebo se to stane někde, kde se nenaskytne žádná pomocná ruka jako minule. Bojím se. Stejně se bojím.

V srdci je místa mnoho

3. srpna 2018 v 12:33 | polyamoristka
Předem upozorňuji, že jsem se rozhodla vzít téma týdne z trochu jiného úhlu pohledu a předpokládám, že většina z vás bude proti. O toto téma se zajímám už několik měsíců a v mnohých ohledech mi připadá fascinující - zatím jen v rovině teorie a několika praktických příkladů. Rozhodně je však pravda, že to nemusí všem a pro naši kulturu je přeci jen monogamie přirozenější.

Avšak to neznamená, že prostor v našem srdci může docela zaplnit jediná osoba. Samozřejmě, v období slepé zamilovanosti se domníváme, že s tou osobou strávíme celý svůj život na jednom dokonalém plujícím obláčku na nebi. Jenže zamilovanost člověka přejde a přichází hádky, ustrkování, osočování. Lidé spolu v dnešní době nejsou schopni vydržet, nekomunikují o problémech a raději se při prvním klopýtnutí rozcházejí. Hledají novou osobu, která jim prázdno v srdci zaplní neviditelnou záplatou. Než se ten koloběh opakuje znovu a znovu. Zamilovanost vyprchá, vztah se změní v nudu, slova visí ve vzduchu.

Hledáme dokonalé partnery. Příliš dokonalé. Říkáte si - copak si můžu myslet, že to více partnerů zachrání? Ne, ale váha dokonalosti už nebude svržena jen na jednoho. Jestliže máte rádi cestování, ale člověk, kterého milujete, je příkladným domácím typem, můžete si najít osobu dobrodružného ražení, pokud s tím budete všichni tři souhlasit. Samozřejmě se tak musíte oprostit od jakékoli žárlivosti a naprosto jeden druhému důvěřovat, což se může stát kamenem úrazu. Pokud je takový člověk od narození, těžko ho přinutíte se změnit. Možná přinutíte, ale brzy uvidíte, že si tu pohráváte s maskami a přetvářkou. Není to věc pro všechny. Je to pro někoho, kdo je otevřený všemu, má chuť navázat několik hlubokých (ano, právě s hlediskem nutnosti větší komunikace a důvěry si myslím, že pouta mezi více lidmi můžou být velmi hluboká) vztahů a chce stále zažívat něco nového.

Netvrdím tedy, že by takové otevřené vztahy neměly žádné vady. Mají jich mnoho, stejné jako ty monogamní. Taková je moje představa, jak by takový život mohl vypadat. Jenže podobně smýšlejících lidí není tolik. Možná, kdybychom nebyli svazováni strachem, obsesivní touhou po jediném člověku (protože přece lze milovat jediného člověka po celý život) a zastaralými názory svého okolí, měli bychom obzory mnohem rozšířenější.

Cesta za sebevědomím

24. července 2018 v 12:59 | JÁ
... je dlouhá. A trnitá. Taková, kterou musel překonat Odysseus, když se vracel na rodnou Ithaku. Nebo tak strastiplná jako ta poutníkova, než přišel do Ráje. Jako by bylo sebevědomí nedostatkové zboží, které v obchodě vždycky vyprodají dřív, než tam přijdete, a skončíte s holýma rukama a s očima pro pláč. Chcete, aby vám někdo namaloval obraz, kde vypadáte božsky, vybočujete z řad a moc dobře víte, jakou máte cenu. Vysokou. Přejete si, abyste na sebe mohli vzít podobu obrazu, přestože se na svou podobu, odrážející vaši nenáviděnou minulost, nebudete moci už ani podívat. Budete s tím muset bojovat.

Cesta za sebevědomím je ale taky zjištění, že to nepůjde tak lehce. Že nemůžu čekat na to, až projdu pubertou a vyrostu v krásnou labuť. Změnit se musím sama a hlavně svoje myšlení. Musím se sžít s tím, že můj nos se prostě časem nezmenší, z krátkých vlnitých vlasů se kouzlem nestanou rovné a dlouhé a že se mi nikdy zrak nezlepší tak, že přestanu nosit ty protivné brýle, se kterými vypadám jako šprt, přestože jsem pravý opak. Že nemůžu čekat, až na mě lidi změní názor. Sama jim musím ukázat, že se mýlí.

Cesta za sebevědomím je boj, který budu svádět mnoho let, a kdoví, jestli úspěšně. Zatím jsem došla jen k uvědomění. Taky si občas stoupnu před zrcadlo a řeknu si, že mi to sluší. Ale raději tam nestojím příliš dlouho, abych se pomalu nezačala upozorňovat na všechny chyby, o které pohledem zavadím. Vím, že mám pěknou postavu, a tak se snažím ji neskrývat jen v dlouhých kalhotách a XXL mikinách, když moje velikost stěží dosahuje eska. Snažím se usmívat, přestože stále tvrdím, že u toho vypadám divně a nepřirozeně. Zatím je na mně až moc vidět, že jsem celý život chodila zamračená jako kakabus.

Cesta za sebevědomím, těžký úkol. Ale co už mi zbývá... Jdu do toho!

Změť v hlavě

21. července 2018 v 19:00 | blázen
Občas přemýšlím o tom, že bych si začala psát deník. Kam psát mám, v tom by problém nebyl - ale potřebu se vypsat každý den nemám. Jsou dny, kdy se toho stane tolik, že to ze mně musí ven. Abnormálně mnoho přešlapů nebo naopak nečekaný a jedinečný úspěch. Ale většinu roku tvoří dny nudné. Když chci na ty trapasy co nejrychleji zapomenout nebo se prostě nic neděje. Nebylo by co psát. A deník je přece od toho, aby se psal denně.

Tohle léto se nic zvláštního nestalo, až na to, že bych se nejraději propadla do země. A nejraději bych vůbec nevycházela ven, z osobních důvodů, které mé okolí zřejmě nedokáže pochopit. Raději si čtu, poněkolikáté od začátku sleduji Doctora Who nebo hraju hry na mobilu. Trávím na něm až moc času. Nevím proč.

Protřídila jsem doma všechny časopisy a vystřihla z nich obrázky a články, které mě zaujaly. Rozhodla jsem se, že jeden sešit, který měl příští rok sloužit dějepisu nebo češtině, jimi polepím. Udělám si takový kreativní prostor pro zaznamenávání všech oblíbených filmů, seriálů, knih i osobností. Příjemná a jednoduchá činnost, díky níž zůstanu ve cviku i mimo školu. Taky gumuji učebnici němčiny, abych ji mohla prodat. A čtu asi tři knihy najednou. Měla bych si konečně vymyslet téma na ročníkovku a možná napsat aspoň úvod.

Další důvod, proč si deník nakonec nikdy psát nezačnu, je, že bych plácala páté přes deváté. Že mě baví vymýšlet nejrůznější osudy fiktivních postav, které však zůstanou jen v náčrtech. Kdybych napsala všechno, co mě kdy napadlo, toho by bylo... Měla bych aspoň dokončit ten jeden bláznivý experiment, u kterého mám splněno 33 kapitol z 37. Do konce prázdnin.

Zase mě vyhání ven. Půjdu si sednout do parku a kreslit. Nebo číst jednu ze tří knih. Nebo psát. Uvidím.

Co jen dodat?

Tenhle článek mě ukázal takovou, jaká jsem. V mém životě taky nic nedává smysl.

Přiznání asociála

3. července 2018 v 10:21 | asociál
Můj osobní coming out. (I když vím, že tady nejde o sexualitu. O tom možná jindy, protože asexuálně si občas připadám taky. A občas ne.)

Jsem asociál. Jedinec, který se není schopen začlenit do lidské společnosti - souhlasí. Asociál není schopen sdílet mravní hodnoty většinové společnosti - asi ne -, chybí mu sociální cítění - cítění? proč? k čemu? -, netrápí ho výčitky svědomí - občas ano, ale to je zajisté jen detail. Lehká odchylka. Celkově jsou definice zbytečné. Taky každý, koho netrápí výčitky svědomí, není asociál, ale jen obyčejný hajzlík. A každý asociál není psychopat, který by vás při první příležitosti probodl nožem jen proto, že vůbec existujete.

Nesnáším lidi. Snažím se jim co nejvíc vyhýbat, avšak bezúspěšně. Jsou ve vlaku, jsou ve škole, jsou na všech místech, kam povinně chodím. Když nikam nemusím, jsem nejraději sama. Případně kolem mě mohou být moji nejbližší, ale já si zásadně plavu svým vlastním světem. Nesnáším místa s vysokou koncentrací lidstva. Nesnáším komunikaci s lidmi, které neznám. Nesnáším, když mě někdo do konverzace nutí. (Vyjmenovala jsem už dost věcí, které nesnáším. Více v rubrice věci, co nesnáším.)

Nerozumím lidem. Často si připadám, že jsem na jejich planetě jako mimozemšťan ctící naprosto odlišné hodnoty. Řešící jiné problémy. (Až na tu lásku, tu řeším až moc. Ale tu jedinou na naší vzdálené planetě máme taky. Láska je všude.) Ohrnuji nos nad veškerou tou falší, která nás celý život obklopuje. Jak už ji lidé vzali jako za vlastní. Všichni se chovají stejně jako přes kopírák a nám vyčítají nedostatek emocí nebo ohledu, přitom oni sami hovoří jen v planých frázích bez jakéhokoli smyslu.

Ale když já promluvím, bez falše, bez růžových brýlí, hned jsem považována za sprostou a drzou. Přitom se jen snažím těm lidem promluvit do duše. Chci, aby se zamysleli. Já jim chci pomáhat. Nejsem bezcitná mrcha. Spíš nepochopený člověk, který utíká ze společnosti, když ho dusí, nejraději by celý život strávil zavřený v jedné místnosti bez oken, a cokoliv, co udělá, je okolím vyloženo jinak, než je to skutečně myšleno. Vím, že to ze mě asociála nedělá. Že s tím můžu něco udělat a taky se snažím. Jen to nedokážu vyslovit. Nedokážu se jim podívat do tváře. Utíkám. Vyhýbám se.

A to jsme zase na začátku.

Čekání na prince

6. května 2018 v 15:20 | zoufalka
Už jako malá holka jsem snila, že si pro mě do našeho zapadákova přijede princ na bílém koni, požádá mě o ruku a budeme spolu šťastně a bezstarostně žít až do smrti, nejlépe na nějakém nádherném zámku. Podobné myšlenky stále kdesi v podvědomí mám. Pořád se nevzdávám naděje, že na Zemi existují princové a gentlemani, o kterých všechny ostatní ženy tvrdí, že vymřeli tak před padesáti lety, možná i mnohem dříve. Také mě baví číst knihy například z viktoriánské Anglie, kde se jako gentleman choval každý muž z vyšších kruhů. Alespoň choval, když už se s takovým myšlením přímo nenarodil. V současnosti mi naopak připadá, že se muži předhánějí, který z nich je ten největší sprosťák a hajzl. Odpusťte mi ten výraz, můj způsob vyjadřování také změnil jejich vliv. Protože ač se mi někdy jejich chování zdá odporné, i na nich se dají najít pozitiva a jejich životy jsou zase více strhující, to si musíme přiznat. A v současnosti každá holka chce mít doma toho svého špatného chlapce a rebela, ne suchara od vedle, který jako by vypadl z minulého století.

Stačila jsem si ale všimnout, že se však ve společnosti dají najít i zárodky novodobých princů (působící v okolním světě dosti podivně). Tím pádem je hledám kdekoliv a za těch pár let, co jsem tím strávila, jsem schopna zaregistrovat každý náznak vybočujícího slušného chování. Mezi elitou na gymnáziu lze kromě alkoholiků (které byste zde fakt nečekali, já vím, ale bohužel), ignorantů i přehnaných inteligentů objevit také pár hochů, kteří k tomu mají slušně nakročeno. Neshazují děvčata, nedělají věci, které jim jsou nepříjemné, pomáhají, když vidí, že je někdo v nesnázích... To si říkám, že to není tak ztracené. Že si třeba některého z nich zvolím jako svého životního partnera. Jenže zde nastal další problém - hledala jsem ideál, když sama rozhodně nejsem bez chybičky. Často si připadám nesnesitelná, nejsem žádná nádherná princezna ani šikovná budoucí hospodyňka. Také netvrdím, že můj princ má vypadat jako z časopisů, na kontě mít minimálně miliony a umět všechno zařídit, opravit a vymyslet. Nejraději bych normálního gentlemana, který by mě měl rád a měl smysl pro humor. (A jako dodatek k předchozímu odstavci - nejraději bych byla, aby ten můj princ byl nějakou směsí anglického gentlemana s českým městským floutkem. Ano, ženy prostě nevědí, co chtějí.)

Nechci toho moc, nebo vlastně jo, já nevím. Času mám ještě dost, nejsem žádná zoufalá čtyřicítka. Jen zoufalá sedmnáctka, která denně sleduje všechny zadané vrstevníky šťastné ve svých prvních idealizovaných vztazích a tiše jim závidí. A přestože by se našlo několik chlapců, kteří by odpovídali jejím skromným požadavkům, trápí se nad jedním ignorantem okolního světa a doufá, že se pod jeho drsnou slupkou skrývá jemné, citlivé jádro, které se jen bojí ukázat světu, protože si myslí, že by tím zároveň ukázal svou slabost. A taky doufá, že to bude jednou on, kdo si pro ni přijede k jejímu domu na vesnici jako ten vysněný princ na bílém koni. Ve skutečnosti úplný opak pohádkové postavy - týpek v teplákách na kole, ale nevadí. Snít je dovoleno.
 
 

Reklama
Reklama